V druhém ročníku gymnázia jsem již nevydržel v lavici marnit čas. Požádal jsem o individuální studijní plán (více zde) a nechodil jsem na většinu vyučovacích hodin. Rok a půl jsem pozoroval zásadní věc:
Ve většině případů bylo zcela jedno, zda chodím či nechodím na hodiny. Známky a úroveň pochopení látky nezávisely na mé přítomnosti ve výuce.
Vysvětlím proč. V prvních ročnících jsme na většině vyučovacích hodin mlčeli a sotva stíhali psát zápisky. Výsledkem hodin byly pouze popsané stránky v sešitě, které jsme v druhém kroku museli dostat do hlavy. Avšak učení a pochopení přišlo vždy až mimo školu – samostudiem či doučováním. Teprve doma jsme ze sešitu a učebnice zjistili, co je oscilátor, rendzina či fagocyt. Kdybychom šli na test pouze s tím, co jsme si pamatovali z hodiny, dostali bychom za pět.
Z toho vyplývalo: kdo chtěl mít dobré známky, musel si nejprve opatřit zápisky (přijít do školy) a následně se je doma naučit.
A tak nám chození do školy dávalo alespoň malý smysl. V prvním ročníku jsme si výklad učitele zapisovali všichni. Postupně jsme se však naučili sešity od spolužáků fotit, skenovat a sdílet do třídní facebookové skupiny. Čím dál více jsme do hodin chodili bez sešitů a učili se na jiné předměty, četli si, chatovali na mobilu, hráli hry na tabletu, koukali z okna nebo v hodinách vyrušovali či spali. Někteří učitelé nám to tolerovali více, jiní méně. Před ohlášeným testem jsme se stránky učebnic, slajdy prezentací a sdílené materiály (od spolužáků, kteří z daného předmětu chtěli maturovat a tudíž měli alespoň negativní motivaci si výklad zapisovat) „našprtali“ a prospěch se nám nezhoršil.
Pozvolna začalo až na výjimky platit: pokud se dá obsah výuky napsat na papír nebo nahrát na mobil, je fyzické chození do školy ztrátou času. Úspěch ve škole závisí pouze na domácí přípravě.
Mnozí vysokoškoláci si to uvědomili a na přednášky přestali chodit. Středoškoláci na hodiny však chodit musí. A to je za vzniklých okolností velice drsná realita. Jsem dokonce ochotný se doma učit termodynamické zákony, o půlnoci sypat matematické vzorečky nebo se drtit letopočty válek. Jen se nemohu smířit s bezvýznamným sezením desítek hodin týdně ve školní lavici. A nemohou se s tím smířit ani žáci a rodiče, kteří klasické školy začínají opouštět.
Zakládání alternativních škol, kde žáci výuku zažívají, nikoli zapisují, a individuální studijní plán jsou jistě cesty k osvobození a způsoby, jakým se může do školství vnést průvan. V následujících letech to však nejsou východiska pro naprostou většinu žáků, kteří nadále budou ve školách psychicky mučeni prázdným sezením. A to do doby, dokud si jejich učitelé, ředitelé a ministři neuvědomí, že frontální výklad a třicet píšících rukou je forma výuky neslučitelná s moderní dobou. Těm, kteří si toho jsou již vědomi, patří obdiv.